Leden 2007

mrs-witty (různě)

25. ledna 2007 v 18:38 | Kyara |  Spřátelené blogy!

Takže tohle je úplně super blog najdete tam skoro všechno, na stoprocent musíte navštívit: mrs-witty.blog.cz


další love animace

16. ledna 2007 v 17:41 | Kyara

větší srdíčková animace

16. ledna 2007 v 17:39 | Kyara

zdendulčin blog (různě)

16. ledna 2007 v 16:41 | Kyara |  Spřátelené blogy!

V tomhle blogu najdete hoooooooooooodě good věciček a hlvně krásných třpytivých obrázků stačí jen kliknout na: http://zdendulcin.blog.cz/


info o velbloudech

8. ledna 2007 v 14:35 | Kyara |  velbloudi

velbloud

Camelus - rod velkých přežvýkavých sudokopytníků z čeledi velbloudovitých. Hospodářský význam má velbloud dvouhrbý (drabař), Camelus ferus, který dosud divoce žije v pouštích střední Asie, a velbloud jednohrbý (dromedár), Camelus dromedarius (divoce žijící předek není znám). Oba druhy se chovají v horkých a suchých oblastech Afriky a Asie k nošení břemen i jako jezdecká zvířata; poskytují také kvalitní srst, maso, mléko a kůži.

info o lachtanech,lvounech

8. ledna 2007 v 14:30 | Kyara |  tuleň,lachtan

Lvouni

neboli lachtani (Otaria Péron) jsou jediným rodem ploutvonožců z čeledi t. jm. (Otariidae s. Arrtocephalidae). Srovnávají se s tuleni chrupem (i 3/2, c1/1, stol. 5-6/5) a tím, že v něm špičáky přespříliš nevynikají, jako na př. u mrožů; vnější zuby řezací jsou větší vnitřních a stoličky jsou homolovité. [Lvouni] mají všickni malé boltce. Samci jsou vždy větši než samice. Tlapy jsou vezpod lysé, podél ryhovány; prsty předních noh jsou směrem od 1. ku 5. kratší a kratší, na zadních však všecky rovné téměř délky. Blány plovací jsou až před prsty prodlouženy. [Lvouni] jsou domovem v arktických i antarktických mořích; majíce se pářiti, vyhledávají na jaře příhodných míst na souši, na ostrovech, kdež se u velikých hejnech shromažďují. Samice metá z pravidla jediné mládě. [Lvouni] se živí po přednosti rybami. Lidé je loví a přepadají zejména na souši především, pro kožišinu, pak leckde i pro tuk a maso. V mořích kolem Již. Ameriky přebývá lvoun hřívnatý (Otaria jubata Desm.). Samec dorůstá délky i 2,7 m (se zadními končetinami) a má na hrdle, na šíji a přední části hřbetu hrubou hřívu. Srsť má barvu nahoře žlutavě šedou, vezpod nahnědlou, u samic tmavší; hlava jest nahoře žlutavě hnědá, na čenichu černavá a lysé části končetin jsou také černavé. V sev. končinách Tichého okeanu (od Japanu až daleko na sever, u břehův asijských i amerických) žijí dva větší druhové. Lvoun medvědí (Ot. ursina Péron) dorůstá délky 3 m (samice jen 1,5 m) a má na krku a na hrudi také srsť trochu delší. Barva těla bývá nahoře šedohnědá, často tmavší, až i načernalá, vezpod světlejší, a přída trupu jest bíle kropenatá. Staré samice mají srsť stříbrošedou. Pro obyvatele Aljašky i Aleut jest důležitým ssavcem druh největší, lvoun ušatý (Ot. Stelleri Less.); samec dorůstá délky až i 5 m a má srsť krátkou, tuhou a lesklou, barvy hnědé, tmavohnědé až i černé, a často světle, do běla skvrnitou. Samice mívá délku jen 2,5 m a srsť světle hnědou. Br.

info o tuleních

8. ledna 2007 v 14:28 | Kyara |  tuleň,lachtan

Tuleni

(Phocidae, Phocina), čel. ploutvonožců (v. t.) na vodu nejlépe přizpůsobených, krátkého krku a bez boltcův. Zadní nohy nesou jako přední drápy, jsou však stále nazad obráceny, k veslování způsobilé a nemohou pošinuty býti pod trup. Pohyb na suchu děje se hupkováním pomocí předních okončin. V čas rozmnožování [Tuleni] shromažďují se ve velikých houfech, jakož se vůbec vyznamenávají družností a velikou láskou k mláďatům, jichž má samice obyčejně jedno, nikdy více nežli dvě. Mláďata matka s počátku učí plovati a první týdny nechce se těmto do vody. Později vydrží tuleň pod vodou 8-25 minut; ponořen shání svou potravu, hlavně ryby, raky a měkkýše. Hlas [Tuleni]-ňů jsou zvuky jako štěkání, u mladých křiku dětí podobný, nikdy nepodobá se řvaní lachtanův. [Tuleni] zastoupeni jsou as 16-17 formami, druhy neb spíše jen odrůdami hlavně na severní polokouli poblíž břehů mírného a studeného pásma. Počátkem zimy stěhují se k jihu, prchajíce před troucími se krami ledovými, mezi nimiž mnoho jich bývá utlučeno. Mimo člověka padne mnoho [Tuleni]-ňů za obět medvědům ledním a kosatkám. Člověk ubíjí jich nesmyslně mnoho pro tuk a kůži. Pro Eskimáky a jiné seveřany jsou [Tuleni] životní otázkou, poskytujíce jim nejen potravu, ale i materiál na lodi a sáně, oděv a lovecké náčiní. Eskimáci loví [Tuleni]-ně ve svých lodicích z koží urobených harpunou neb číhají na ně u otvorů v ledu. Ve Skandinavii lécejí na ně osidla, ubíjejí je kyji, ručnicemi, u Nového Foundlandu a na Jan Mayen i parníky na ně vypravují. Tuleň obecný (Phoca vitulina), mořský pes, má délky 1,5-1,8 m, barvy jest žlutošedé s temnějšími skvrnami, mění se však v kresbě i barvě. Hlavu má zakulacenou, ovální, tlamu krátkou a tupou. Zubů 34, podle vzorce 3/21/15/5. Obývá severní Atlantský i Tichý okeán až daleko do Ledového moře. Povahy jest mírné, v končinách, kde poznal člověka, jest velmi opatrný, v zajetí však snadno se spřátelí se svým hlídačem, slyší na jméno jim dané, vyšplhají se na zavolání na sucho, naučí se i pro pána svého ryby chytati, z ruky hlídačovy ryby přijímati atd. S [Tuleni]-něm obecným jest blízce příbuzný i tuleň sibiřský (Ph. sibirica), žijící ve sladké vodě Bajkalského jezera, i tuleň kaspický (Ph. caspica) z moře Kaspického, jen slabě slaného. Značnější velikosti jest tuleň šedý (Halichoerus [v. t.] grypus). Jiný evropský druh [Tuleni]-ňů bahoň, bahon (Monachus albiventer) obývá Středozemní a Černé moře, Atlantský okeán až po Kanárské ostrovy. Bývá 2,4 m dlouhý, má jen 32 zubů. Velmi snadno krotne, v Anglii vystavovali jej jako »mluvící rybu«. Moři arktickému náležejí tuleň draslavý a grónský (Ph. hispida a groenlandica), jakož i největší tuleň vousatý (Ph. barbata). Zvláštní čepicovitou naduřeninou na hlavě vyznamenává se čepcol hřebenitý (Cystophora cristata), dosahující až 3 m délky. Statečný tento druh postaví se i člověku a lov jest tím obtížnější pro Eskimáky, že proti raně kyjem chrání [Tuleni]-ně tohoto čepicovitá naduřenina na hlavě. Všechny [Tuleni]-ně délkou předčí rypouš sloní (Macrorhinus elephantinus), maje až 5 m. U samce prodlužuje se nos ve zvláštní chobot až 40 cm dlouhý, jenž, je-li zvíře podrážděno, může býti prodloužen až dvojnásob. Dnes rypouš rozšířen jest po jižních končinách okeánů, na sev. polokouli stálým pronásledováním zmizel úplně. Bše.

info o tučňácích

8. ledna 2007 v 14:26 | Kyara |  tučňáci
Sphenisciformes - řád až 1 m velkých mořských ptáků z nadřádu plavců. Nemají schopnost létat; jsou přizpůsobeni k potápění. Křídla jsou změněna ve vesla. Známo 16 druhů. Žijí hlavně v Antarktidě. Živí se rybami. Hnízdí hromadně za polární zimy.

info o tchořích

8. ledna 2007 v 14:25 | Kyara |  tchoři

Tchoř

šelma kunovitá, vezpod jednobarevně černohnědá, nahoře a po stranách světlejší, se žlutavou podsadou, s čenichem černým, mezi okem a uchem se srstí bělavou, délky 40,5 cm, ocasu 16-17 cm. Rozšířen jest [Tchoř] po větší části Evropy, na sever až po již. Švédsko, nevyskytuje se však v zemích kol Středozemního moře. Jest čilý v noci, za dne přespává v kamení, mezi dřívím, v norách králíků neb lišek, v neobydlených stavbách, a zřídka vylézá na stromy. S večerem opouští skrýše, aby lovil králíky, zajíčky, křepelky, hady, žáby; navštěvuje též kurníky a holubníky. Byv překvapen vypouští k obraně aneb spíše z leknutí, mimovolným povolením svalů svěracích, nelibě páchnoucí výměšek ze žlaz řitních, kunám zvláštních, ze všech kun nejúčinnější. Kde dobře jsou kurníky opatřeny, [Tchoř] stává se poněkud užitečným niče myši a krysy. K neuvěření tuhý jest život jeho. Dvěma lidem je s klacky dosti dlouho co dělati, aby [Tchoř]-e utloukli; k poranění zdá se býti necitelným. Zmije mu neuškodí uštknutím; [Tchoř] sežere ji klidně s hlavou i jedovatými zuby. Kožek [Tchoř]-e hojně se užívá a přichází jich ročně as 600.000 v Evropě do obchodu. V Čechách asi 6000 kožek ročně se zužitkuje. V opuštěných norách králíků neb v roští bejlím zarostlém upraví si hnízdo, kdež v dubnu nebo květnu, zřídka až počátkem července, vyvede 3-8, obyčejně 4-6 mladých, kteří záhy uloveni byvše snadno se vycvičí v chytání králíků. K témuž účelu hodí se ještě lépe fretka (P. furo), pouhá odrůda, albino nebo bělák [Tchoř]-e, jen něžnější a slabší, jenž dostal se k nám s králíkem ze Španěl, a jehož se užívá k vyhánění králíků z doupat do pytlových sítí. Když fretka zde králíka uchopila, opojí se ráda krví a uloží se pak v noře ke spánku, tak že lovec může dlouho čekati, než opět venku se objeví. Proto dříve, způsobem dosti krutým, fretce tlamu zašívali; nyní opatřuji ji malým náhubkem. Bše.

Tchoř

šelma kunovitá, vezpod jednobarevně černohnědá, nahoře a po stranách světlejší, se žlutavou podsadou, s čenichem černým, mezi okem a uchem se srstí bělavou, délky 40,5 cm, ocasu 16-17 cm. Rozšířen jest [Tchoř] po větší části Evropy, na sever až po již. Švédsko, nevyskytuje se však v zemích kol Středozemního moře. Jest čilý v noci, za dne přespává v kamení, mezi dřívím, v norách králíků neb lišek, v neobydlených stavbách, a zřídka vylézá na stromy. S večerem opouští skrýše, aby lovil králíky, zajíčky, křepelky, hady, žáby; navštěvuje též kurníky a holubníky. Byv překvapen vypouští k obraně aneb spíše z leknutí, mimovolným povolením svalů svěracích, nelibě páchnoucí výměšek ze žlaz řitních, kunám zvláštních, ze všech kun nejúčinnější. Kde dobře jsou kurníky opatřeny, [Tchoř] stává se poněkud užitečným niče myši a krysy. K neuvěření tuhý jest život jeho. Dvěma lidem je s klacky dosti dlouho co dělati, aby [Tchoř]-e utloukli; k poranění zdá se býti necitelným. Zmije mu neuškodí uštknutím; [Tchoř] sežere ji klidně s hlavou i jedovatými zuby. Kožek [Tchoř]-e hojně se užívá a přichází jich ročně as 600.000 v Evropě do obchodu. V Čechách asi 6000 kožek ročně se zužitkuje. V opuštěných norách králíků neb v roští bejlím zarostlém upraví si hnízdo, kdež v dubnu nebo květnu, zřídka až počátkem července, vyvede 3-8, obyčejně 4-6 mladých, kteří záhy uloveni byvše snadno se vycvičí v chytání králíků. K témuž účelu hodí se ještě lépe fretka (P. furo), pouhá odrůda, albino nebo bělák [Tchoř]-e, jen něžnější a slabší, jenž dostal se k nám s králíkem ze Španěl, a jehož se užívá k vyhánění králíků z doupat do pytlových sítí. Když fretka zde králíka uchopila, opojí se ráda krví a uloží se pak v noře ke spánku, tak že lovec může dlouho čekati, než opět venku se objeví. Proto dříve, způsobem dosti krutým, fretce tlamu zašívali; nyní opatřuji ji malým náhubkem. Bše.

info o šimpanzech

8. ledna 2007 v 14:12 | Kyara |  šimpanzi
Anthropopithecus troglodytes Blumb., Simia troglodytes Blumenb., Troglodytes niger Geoffr.; viz vyobr. č. 4107.), z veleopů, zvlášť v mládí, lebkou, chrupem a poměrem paží člověku nejpodobnější, dosahuje výšky 1,3-1,8 m, jest menší gorilly a liší se od ní velikými odstávavými boltci. Lysý obličej jest barvy šedivě kožové, nos malý a ploský, ústa přes míru veliká, pysky tenké. Srsť hustá, prostředně dlouhá a hladká na čele pravidelně se dělí a tvoří kol obličeje licousy; ruka na prstech a dlani jest bez srsti. Barva srsti jest černá, na bradě a kol řiti bělavá. [Šimpanz] obývá širý okršlek zemí meziobratníkových západní a vnitřní Afriky; na východ rozšířen jest až po veliká jezera; jest obyvatelem lesa a živí se plody. Žije v rodinách neb malých skupinách a zdržuje se hlavně na stromech, které v zemi Njam-Njam tvoří lesy t. zv. galeriové, místy neproniknutelně husté, v nichž pobyt svůj stále mění, vyhledávaje zvlášť plody zázvorové. Někdy navštěvuje i opuštěné plantáže domorodců, aby je plenil. Při chůzi pohybuje se obyčejně po čtyřech, opíraje se spíše o hřbetní stranu prstů nežli o dlaň a chodidlo. Chod jest kolísavý a vzpřímiti se může jen na krátko. Na stromy šplhá jen pro plody, aneb aby zrobil jakés hnízdo neb lůžko ve větvích, kdež pak samice s mláďaty přenocuje. V každé hodině za dne i v noci možno v lesích [Šimpanz]-em obývaných slyšeti hlasité výkřiky a vytí opic těchto. Spatří-li [Šimpanz] člověka, prchá obyčejně, je-li však v úzkých, prudce se brání. Levharta uchopuje za přední tlapy a silně jej pokouše. Potom vylézá na strom a naříká nad ranami utrženými, z nichž však vylíže se spíše, nežli levhart. Lvu však podléhá. [Šimpanz] přichází nyní ze všech veleopů nejčastěji živý k nám, kde však bohužel jen výjimkou vydrží 2-3 léta, kdežto v záp. Africe i v zajeti prý dožil se až 20 let. Všeobecně se tvrdí, ze zajatí [Šimpanz]-ové chovají se velmi mírně, rozumně a roztomile, nančí se snadno užívati lžíce a píti z nádoby. Avšak, ač [Šimpanz] nejčastěji z veleopů k nám se dostane, nelze rozhodnouti, zda se čítá více druhů či odrůd, o něž vede se posud spor. (Druh [Šimpanz] lysý, A. calvus Du Chaillu od r. 1883 se uznává, Brehmův tšego, A. angustimanus naproti tomu vynechán v novém vydání.) Vyskytují se též míšenci gorilly a [Šimpanz]-e. Vzájemná přítulnost členů družstva jest veliká. Samci milují samice a tyto plemeno své nesmírně; silnější členové brání slabších před nepřáteli. Duševní schopnosti [Šimpanz]-e jsou značné, třeba někdy přeháněné. Anglický badatel Romanes naučil [Šimpanz]-e v Londýnské zahradě pomocí stébel počítati do pěti. Méně se mu podařilo [Šimpanz]-e naučiti rozeznávati barvy; bílou rozeznával ode všech jiných barev, tak že pokládá [Šimpanz]-e za slepého pro barvy. Bše.

info o svištích

8. ledna 2007 v 13:58 | Kyara |  svišti

Svišť

rod hlodavců veverkovitých (Sciuridae). Druh jeho [Svišť]. horní (Arctomys marmota Schreb.) jest 51 cm dlouhý, z čehož 11 cm připadá na ocas. Má tělo zavalité, ouška malá; dutina ústní bez lícních toreb. Na noze jest zakrnělý paleček s drápkem. Tělo kryto jest srstí dlouhou a hustou barvy temně hnědé; boky těla jsou světle šedé. Hlodavé zuby jsou žluté. Žije ve společnostech v Alpách, Pyrenejích a Karpatech na výslunných stráních poblíž sněhové čáry. Živí se rostlinami; zimu přespává. Loví se pro maso a kožišinu. Snadno se naučí kratochvilným kouskům jako opice. Sx.

info o srncích

8. ledna 2007 v 13:56 | Kyara |  srnky

Srnec

srn, srnka (Capreolus, caprea), nejpůvabnější podrod našich jelenů, význačný krátkými parůžky o třech výsadách. Mládě při narození 45 cm dlouhé, pro dlouhé nohy vzezření poněkud nemotorného, jest s počátku rudohnědé, po celé délce těla třemi řadami bílých teček kresleno. Po 1 1/2 roce [Srnec] dospěje má délku 1-1,5 m a v kříži 75 cm výšky. Krátká hlava sedí u srnky na delším tenkém, u srnce na kratším a tlustším krku. Štíhlé nohy opatřeny jsou malými špičatými, pěkně rohově černými kopýtky, jež přispívají ke značné rychlosti a obratnosti zvířete. Hlava nese dvé boltců vně i uvnitř srstnatých a dvě veliké oči. Barva srsti se mění; v létě jest šedě až rudě hnědá, v zimě hnědošedá, vezpod světlejší. Brada, podbradek, skvrna na svrchním pysku a v zimě i obřití jsou bílé. Chlupy na obřití jsou památné svou pohyblivostí, tak že toto se jeví buď stažené neb roztažené: u srnce větřícího větší, u pasoucího se menší. Vyskytují se též bílí, černí a strakatí srnci; prvější s červenýma očima a bílými kopýtky jsou praví albíni. [Srnec] dosahuje stáří 15-16, výjimečně až 20 let, a není snadno věk určiti, leda podle chrupu, jenž má 32 zubův a mimo to dva háčkovité špičáky ve svrchní čelisti, které vyskytuji se spíše u mladých než u starých srnců. Zpodní špičáky chybějí vždy, jakož i řezáky ve svrchní čelisti. Počet stoliček mění se stářím. Podle postupné výměny zubů lze pak stáří stanoviti bezpečněji nežli podle parůžků. Tyto někdy zakrňují nebo promění se v neforemnou t. zv. paruku, byl-li [Srnec] v mládí zbaven varlat na př. střelnou ranou. V tomto případě [Srnec] vůbec neshazuje parůžkův a památné jest, že bylo-li jen jedno varle porušeno, zakrní jen jeden parůžek a to na straně opačné. Čtyři neděle po odhození parůžků, totiž v 2. pol. ledna, poznává se již tvar nových, jež zpravidla mají jen tři výsady, které pak opakují se co rok; ve vývoji parůžků rozeznávají se čtyři stupně. Ve 4. měsíci po narození, asi v září, vyklene se čelní kosť kozla, v říjnu neb listopadu objeví se zřetelné povýšeniny; středem prosince pozdvihne se tu kůže hlavy, vytvoří se růžice, ze kterých v únoru nebo březnu vyrazí špičky 1-2, zřídka 4 cm dlouhé, jež v prosinci se odhazují. U evropských srnců parůžky tvarem celkem se shodují a růžice u starých skoro se dotýkají. Na východě, v Sibiři, Haliči, Chorvatsku růžice u srnce, jejž též za rozdílný druh (C. pygargus Pall.) pokládají, jsou značně od sebe vzdáleny, a jsou tu osmeráci a desateráci mnohem hojnější. Výjimečně vyskytují se i v Evropě parůžky neobyčejně vyvinuté až na šestnácteráky (v H. Rakousích z r. 1884, kasselský a j.). [Srnec] rozšířen jest vyjma země nejsevernější po vší Evropě a po větší části Asie. Ve Švýcařích jest skoro vyhuben, v Turecku a Řecku vzácný. V horách nejde vysoko, v Tyrolsku po 1500, v Kavkázu až po 2000, v jižní Sibiři po 3000 m výše. Z jara ozývá se bekání srnců v lese, kterým buď dávají znamení výstražná, nebo vyzývají k boji vetřelce; poslednější zní úsečně a zhurta. Koncem dubna počíná otírati parůžký o kůru stromův a keřův; uprostřed května línají a nalézají se šedé chlupy v chumáčích opadalé na ložiskách. Vybarvení letní končí se asi středem června. Koncem června srnci počínají usilovně i násilně honiti srnky, které se jim hned nepoddají. Boje samců bývají v čas říje kruté, a stává se, že zapletou si parůžky tak, že spleteni bídně hlady umírají. Lákavé zvuky srny napodobí lovec vábničkou; [Srnec] objeví se jednak puzen žárem lásky neb i žárlivostí. Zúrodněné vajíčko zůstává ve vejcovodech čtyři a půl měsíce, tedy až do polovice prosince, ve stavu skoro nevyvinutém. Teprv od té chvíle vajíčko počne rychle se vyvíjeti, tak že v 21-25 dnech všechny ústroje jsou již naznačeny. Po 40 nedělích, tedy v květnu, srnka metá jedno neb dvě mláďata, která již po několika hodinách matku sledují. Koncem září rodiny spojují se v tlupy o 8-10 členech. V ten čas nejvíce je lákají pole jetelová. Na podzim vyhledávají se zálibou mladé výhony dubův a jasanů. Ale pak odkázáni jsou na jesle, neboť za mrazu a sněhu nastává jim bída. Mimo pytláky mají srnci nejnebezpečnější nepřátele v medvědu, vlku, rysu; u nás jen v lišce. Též divoká kočka uchvacuje skokem srnčata; staré kusy ubrání se oběma. Mnoho trpí [Srnec] střečky; larvy jejich cizopasí buď ve sliznicích nosních neb na hřbetě pod koží: na sliznici nosní Oestrus stimulator, v kůži Hypoderma diana. Též zvláštní veš jelení (Lipoptera cervi) a klíšťata (Ixodes reticulatus) jsou jim obtížná; v plících bývá měchovec (Strongylus filaria), v játrech hnilobu způsobuje motolice (Distoma hepaticum). Mimo to srnci podléhají i tuberkulose, moru dobytčímu i sněti slezinné. Pro svůj půvab srnky chovány bývají i v zajetí, v němž rychle přivykají lidem i zvířatům. Jeví vrozenou zvědavost, mlsotu a drží se domova, jen v čas říje třeba ji hlídati. Srnci stávají se, jakmile jim parůžky narostou, nepříjemnými, dětem a zvlášť paním nebezpečnými. Bše. [Srnec] (v mysl. mluvě srnčí) jest všeobecně uznáván za nejkrásnější ozdobu lesních honbišť; jest četnější zvěře jelení a liší se od ní menším a slabším tělem a vzpřímenými parůžky (v. t.) bez »cinku«, které zdobí hlavu srnce. Zvláštností této zvěře jest, že se nikdy nekaliští a při honbě často mezi honci zpět proráží, mnoho záskoků a odskoků činí i na zemi se přitlačuje; chce-li ulehnouti, hrabánkuje (odhrabává stelivo, mech nebo sníh). Velmi ráda lízá sůl a proto klade se pro ni liz (v. t.). Ku pastvení vychází z huštin za večerního soumraku a vrací se za ranního svítání. Při těchto vycházkách kluše v čele tlupy nejčastěji stará srna, kdežto [Srnec] vzadu; oba jsou vzory opatrnosti a znajíce různá nebezpečenství i všeliké nástrahy lidské, často zastavují se a pozorují, zda je bezpečno v okolí. Mláďata svá srna opatruje velmi obezřele a statečně je bránívá oproti dravcům; jako vzteklice vrhá se na lišku, která často velmi podupaná uchyluje se do nejbližší huštiny; člověka snaží se odvésti poléhajíc, nedaleko odbíhajíc a opětovně klesajíc. Odrostlejší srnčata včasně před nebezpečenstvím varuje bekotem neb dupáním. Později [Srnec] přidružuje se k rodinné tlupě a pečlivě o ni se stará. Srnčí zvěř libuje si v rovinách a v předhoří, ale zdržuje se i v rozsáhlejším pohoří lesnatém. Listnaté lesiny jsou jí milejší jehličnatých a zdá se, že líbí se jí v pařezinách. Ponejvíce žije ve volných honbištích a jen málokde jsou pro ni zřízeny obory. Ríjí dvakrát v roce, pravá říje jest v srpnu a jalová v prosinci. Zajímavý lov zvěře srnčí děje se rozmanitě, ale po způsobu mysliveckém odstřelují se pouze silnější srnci, a to buď na šoulačce, když myslivec nepozorovaně, tiše a opatrně na dostřel se přiblíží, nebo na čekání, když zasedá a klidně čeká u oblíbených pastvin, lizů neb u chodů, kudy zvěř přecházívá. Též bývá [Srnec] přiváben v době říje, v čci a srpnu napodobením hlasu srny pomocí vábničky. Mimo to konají se i zvláštní srnčí honby, kde tato zvěř je četná, a to nejčastěji »shůnkou«, při které v lesní léči honci nahánějí (vytlačují) zvěř k střelcům rozestaveným v dobrém větru, namnoze srnci odstřelují se při zaječích honech lesních a v horských, méně schůdných honbištích používá se psů honicích, obyčejně jamníků, k přihnání srnce »na ránu«.-Maso (srnčina) jest chutnější, jemnější a výživnější jeleniny; kůže (srnice) bývá vydělávána jirchářsky nebo na zámiš a se srstí hodí se za pěkný koberec. črn.

info o slonech

8. ledna 2007 v 13:53 | Kyara |  sloni

Sloni

jest čeleď ssavců chobotnatých. z níž posud žijí jen dva druhy: slon africký a indický. Větší počet druhů žil v době třetihorní a také vyhynul. Mnohými zvláštnostmi ve skladbě lebky, ve stavbě chodidla nohy a v úpravě chrupu s. liší se od ostatních ssavců kopytnatých. Na lebce slonů jest veliká mezičelisť, nosní kosti tak malé, že jsou až zakrnělé; v kosti čelní jsou veliké dutiny. Čelisť zpodní krátká a silná pohybuje se od zadu ku předu. Ve chrupu [Sloni] měli původně 28 zubů 1/1. 1/1. 3/3. 3/3 bez špičáků. Za to přední zuby jsou vyvinuty v mohutné kly, buď v čelisti horní nebo v obou dvou. Stoličky měly původně hrbolaté, které splývaly v příčné lištny, jichž bývá někdy až 27. Rod nejprimitivnější, mastodon (v. t.), měl kly hoření i dolení a hrbolaté stoličky jako vepř, 3 v každé čelisti. V zoologickém oddělení Jardin des Plantes v Paříži a pak v Natural Museum v Londýně jsou postaveny celé kostry mastodontů 7 m dlouhé a 5 m vysoké, s kly 4 m dlouhými. [Sloni] nyní žijící (slon indický, africký a pak vyhynulý mamut) vyvinuli se v době nejmladších třetihor v jižní Asii a stěhovali se pak odtud do Afriky a Evropy (mamut); v pozdější době diluviální přešli do Sev. Ameriky. Slon má v mezičelisti 2 veliké kly až 2,5 m dlouhé a v dospělém věku až 90 kg těžké, jež se skládají z jemné hmoty, nazvané slonovina. Špičáků nemá a stoličku pouze jedinou, velikou, z tenkých desek složenou; u slona indického jsou tyto desky obdélníkové, kdežto stoličky slona afrického jsou z desek kosočtverečných. Žvýkáním stolička se omílá, napřed po částech vypadává a ze zadu pozvolna novou stoličkou bývá nahrazena. Za první stoličkou jest totiž v čelisti založeno ještě 5 stoliček malinkých, z nichž vždy následující pozvolna nahrazuje předcházející opotřebovanou. Drahocenná slonovina klů sloních přiváží se do Evropy a Ameriky, hlavně z Afriky, a to průměrně ročně asi 770.000 kg; tomu za oběť padne ročně asi 50.000 slonů, tak že slon africký jest blízek úplnému vyhynutí. [Sloni] žijí ve stádech o 30-200 kusech, kdež jeden samec připadá asi na 8 samic; doba březnosti samic trvá 20 1/2 měsíce. Živí se potravou rostlinnou: listím stromů, rýží, cukrovou třtinou atd., čímž způsobují domorodcům na polích veliké škody. Denně spotřebuje 70-80 kg potravy (sena, rýže, řípy) a proto se nehodí za domácí zvíře ku pracím hospodářským, ježto výkony jeho práce jsou mnohem menší než cena potravy jím spotřebovaná. Slon indický žije v Indii na úpatí Himálají, na poloostrově Malace a na ostrovech Ceylonu, Javě, Sumatře a Borneu. Slon africký žije v střední Africe; v Kapsku byl již vyhuben. V době diluviální žil v celé Evropě a Asii mamut (v. t.). Podrobně o životě slonů viz dr. P. Durdík, Sedm let na Sumatře. Sx.

info o hemýždích

8. ledna 2007 v 13:49 | Kyara |  slimáci,hlemýždi,šneci

Hlemýždi

nazývají se plžové pozemní skořepatí z čeledi hlemýžďovitých (Helicidae); mají pak chodidlo nezřetelně na tři podélná pole rozdělené, což i o pásce jazykové platí; při vývodu rodidel jsou přídavné žlázy a vak šípový, nebo toho není; dýchání děje se plicemi (Putmonata); přezimují v zemi, majíce ústí skořápky zavřené buď vápenitým nebo blanitým víčkem, jež z jara odvrhují; snášejí vajíčka do hlíny; potravou) sou jim rostliny. Vzorem budiž hlemýžď (Helix Lin.). Živočich má vak útrobní spirálně stočený a celý skořápkou krytý; tykadla na hlavě nezřetelně odrůzněné dosti dlouhá, zatažitelná, jež na konci nesou oči; pod tykadly jest pár kratších makadel; povrch těla jest zrnitě svraskalý; otvor rodidel jest na pravé straně za tykadlem, otvor dýchací v pravo pod krajem pláště; v ústech jest na patře napříč položená rohovitá čelist obloukovitá a žebernatá; na jazyku jest páska s velmi četnými háčkovitými zoubky (radula), z nichž prostřední jsou pravidelné, nezřetelně trojhroté, vedle jsou zoubky troj-i dvojhroté a vnější řady jsou ze zoubků i vícehrotých; při ústí rodidel jsou přídavné žlázy a 1 i 2 vaky s vápenitým šípem, což málokdy schází. Skořápka jest buď kulatá nebo spleštilá, šíře neb úžeji píštělitá až i celistvá; ústí bývá širší než vyšší a obústí obyčejně pyskem stloustlé, ohrnuté, někdy i zoubky súžené; povrch skořápky holý, někdy chloupky nebo šupinkami porostlý. Nejznámějším jest hl. zahradní (Helix po- matia L.), jenž u nás o vánocích pojídán bývá. V jižnějších zemích jsou i jiné druhy lidem potravou. Obecně u nás rozšířeni jsou též krásně páskovaní hl. keřový (H. hortensis Müll.) s bílým a hl. žíhaný (H. austriaca Mühlf.) s hnědým obústím; četnější ještě pásky mívá hl. obecný (H obvia Htm.), jenž zvláště na vápenité půdě v hojnosti se nachází. Mimo toho vyobrazujeme z čes. [Hlemýždi]ďů na barevné tabulce hlemýždě hajního (H. nemoralis L.), hl. horského (H. arbustoru m L.), hl. lepého (H. faustina Zgl.), hl. plavého (H. fructicum Müll.) a hl. skalního (H. lapicida L.). [Hlemýždi]-ďů českých jest 28 druhů, všech pak více než 1300. V širším smyslu jmenuje lid [Hlemýždi] všecky pozemní plže skořápkou opatřené, jako jsou rody Hyalinia, Patula, Buliminus, Cionella, Pupa, Clausilia a j. Vědecky jest jméno to vyhrazeno rodu Helix. Ul.

info o slimácích

8. ledna 2007 v 13:45 | Kyara |  slimáci,hlemýždi,šneci

Slimák

Slimák (lat. Limax) žije u nás v četných druzích, z nichž nejznámější jest [Slimák] největší (Limax maximus), je asi 15 cm dlouhý, 2 cm široký, různě zbarvený; vyskytuje se v lesích, na lukách, ve sklepích, v pařeništích, ve sklenících, podobně jako [Slimák] popelavý (L. cinereus), odrůda předešlého. Jest žlutošedý až černý. Podobně žije [Slimák] pestrý (L. variegatus čiflavus) . Jest jasně žlutý, síťovaný, až 12 cm dlouhý. Hojně se vyskytuje [Slimák] hladký (Agriolimax laevis), jest asi 4 cm dlouhý, hnědošedý až černošedý, s boky světlejšími. Nejškodlivější je [Slimák] polní (A. agrestis) . Je 3-6 cm dlouhý, 6-10 mm široký, jednobarevný, různých odstínů od šedobílé až do hnědé, nejčastěji šedivý, někdy mramorovaný. - [Slimák]-ci vylučují velké množství bílého slizu, obsahujícího hojně vápna. Slizem bývá půda pokryta někdy tak, že se leskne perleťovitě. [Slimák]-ci se množí po celé léto vajíčky, která jsou kulatá, asi 2 mm velká, žlutavá nebo bezbarvá, lesklá. Jsou kladena v hromádkách do země, pod kameny, pod kůru a na pod. vlhká místa. Celkem vyklade [Slimák] 100-500 vajíček, která mohou přezimovati. Z vajíček se po 2-3 týdnech líhne mládě, které v 6 týdnech dospívá. Za rok je několik pokolení. [Slimák] jest obojetníkem a žije několik let. - [Slimák]-ci se živí rostlinami i houbami a potravou živočišnou, na př. mšicemi. Jsou velice žraví a značně škodí. Vylézají hlavně v noci a za podmračných dnů. Suchým půdám se vyhýbají. Je-li sucho, slézají se v půdě v klubka po několika kusech. Nejvíce škodí z jara a na podzim, kdy jest vlhko. - Na malých plochách se sbírají [Slimák]-ci v noci při ostrém světle a usmrcují se v silném roztoku kuchyňské soli, nebo se chytají pod dřevěné desky, rohožky, vlhké pytle, velké listy a pod., které se kladou na cestičky mezi záhony, pod něž se dají různá lakadla, obzvláště odpadky z ovoce. V pařeništích a ve sklenících se [Slimák]-ci chytají do vykladených hlávek salátu, do vyhloubených dyní, pomerančů, jichž vnitřní stěny se natrou arsenovými nebo muritovými mazy, které jsou oslazeny kvasící ovocnou šťávou. Zničí se pak vařící vodou anebo se dají drůbeži. Ve sklepích, po př. i jinde lze vychytati [Slimák]-y do hrnců s hladkými stěnami s malým množstvím piva. Rostliny na záhonech nebo ve skleníku se postřikují proti [Slimák]-ům večer nebo časně z rána 1-2% tabákovým výtažkem nebo arsenovými přípravky. Půda pod rostlinami se posype dvakrát po sobě asi po 1/2 hodině pozdě v noci na sucho hašeným žíravým vápnem nebo ohnicovým kainitem anebo neolejovaným dusíkatým vápnem. To se provádí i na polích. Aby slimáci neškodili semenům, namáčí se semena do odvaru česneku nebo ze sturaše zápašného (Asa foetida). Kmeny ovocných stromů se opatří lepovými pásy. Přirození nepřátelé [Slimák]-ů či hubařů jsou žáby, hlavně kuňky a ropuchy, které se mají do zahrad a skleníků vysazovat. [Slimák]-y se živí i krtek, rejsci, ježek, myši, špaček, koroptev, bažant, sluky, čejky, racek, div. holubi, havranovití, mandelíci, četní brouci, hlavně střevlíci, drapčíci, larvy páteříků, světlušek, larvy kuklic a j. Okraje pozemků vyčištěných od [Slimák]-ů se chrání buďto příkopky, v nichž jsou na dně hoblovačky, napuštěné žíravinami, nebo se nasype pás kolem pozemku žíravými hnojivy nebo práškovitou skalicí zelenou, popelem a pod. Zamořené pozemky možno postřikovati též v noci dvakrát po sobě 30%ním roztokem skalice zelené. E. Baudyš.

info o rysech

8. ledna 2007 v 13:42 | Kyara |  rysi

rys

Lynx - rod savců z čeledi kočkovitých. V České republice žije pouze rys ostrovid, Lynx lynx. Má vysoké končetiny, krátký a tupě zakončený ocas, na boltcích štětičky delší srsti. Na srsti jsou zřetelné tmavší skvrnky. Žije hlavně v lesích, kde loví velké savce, například srnce. Páří se časně na jaře. V květnu samice rodí 2-4 mláďata. Rys ostrovid je rozšířen ostrůvkovitě v Evropě a v Asii. V Severní Americe má rozšíření souvislejší. Jeho lov je celoročně zakázán.

info o rybách

8. ledna 2007 v 13:41 | Kyara |  ryby

ryby

Pisces - třída vodních obratlovců. Dosahují velikostí od 1 cm (nejmenší obratlovci vůbec) do 10 m. Tělo je většinou vřetenovité, kryté kostěnými šupinami, které mohou druhotně vymizet. Končetinami jsou ploutve, a to párové (prsní a břišní) a nepárové (hřbetní, řitní a ocasní). Ploutve mohou být tvarově a funkčně modifikovány; některé mohou vymizet nebo naopak mohou být zmnoženy. Kostra je většinou kostěná; funkci chordy většinou přebírá páteř, složená z obratlů. Kromě jiných smyslů mají vyvinutý i smysl proudový, často ve formě kanálků postranní čáry. Dýchají žábrami, které nasedají přímo na žaberní oblouky a jsou zevně překryty skřelemi. Starobylé skupiny mají kromě žaber párové plíce, u kostnatých ryb přeměněné v nepárový plynový měchýř. Ten slouží jako hydrostatický orgán; u řady druhů však druhotně nefunguje. Srdce má jednu komoru a jednu předsíň. Ryby se rozmnožují většinou vajíčky, zvanými jikry; méně často jsou živorodé. Oplození je většinou vnější. Ryby se většinou o nakladená vajíčka nestarají; u některých druhů je známa péče o potomstvo. Řada druhů podniká dlouhé migrační cesty, a to jak v mořích, tak z moří do sladkých vod nebo naopak. Ryby zahrnují asi 24000 druhů, v ČR žije 72 druhů. Systematicky se dělí na mnoho žijících a několik vymřelých řádů. Ryby mají velký hospodářský význam pro výživu lidstva i jako zdroj surovin. Četné druhy ryb se chovají v rybnících a v akváriích.

info o rejscích

8. ledna 2007 v 13:38 | Kyara |  rejsci
Rejsek horský (Sorex alpinus, Schinz, 1837) je vzácný druh hmyzožravců ČR. Žije ostrůvkovitě v horských oblastech. Je členem vyhraněných horských ekosystémů, velice náchylných k narušení imisemi nebo jinou lidskou činnosti. V textu Bernské konvence je rejsek horský uveden v seznamu chráněných druhů.
Hmotnost 5-14 g, délka 60-80 mm
Celé tělo má jednobarevný černošedý tón, od něhož se odlišují pouze chodidla a ocas. Tlapky mají totiž barvu světlou, někdy až růžovou, a ocas, stejně dlouhý jako tělo, je kontrastně černobílý - navrchu tmavý a vespod světlý.
Rejsek horský je chladnomilný lesní druh, velmi charakteristický pro pásmo horského lesa. Je to glaciální relikt z poslední doby ledové. Žije v zalesněných stinných údolích kolem potoků a řek, v chladném a vlhkém prostředí. Proniká i nad horní hranici lesa na mokré subalpínské louky a rašeliniště. V zimě se může vyskytovat i v budovách. Na lesnatých chladných a mokrých místech může sestupovat i do nižších poloh.
Převážnou část jeho potravy tvoří členovci, především drobné, nepříliš sklerotizované formy, ale také pavouci, žížaly, plži a jiní bezobratlí. Rejsek horský částečně konzumuje i semena, kořínky i jiné části rostlin.
Rozmnožování trvá od dubna do září, samice rodí během sezóny obvykle dvakrát 6 až 8 mláďat, která setrvávají asi 3 týdny v hnízdě a pohlavně dospívají až na jaře příštího roku. Celková délka života je asi 1,5 roku.

info o pumách

8. ledna 2007 v 13:33 | Kyara
Puma, cuguar (Felis concolor), druh šelem kočkovitých. Délka těla měří 1,1 m, ocas bez chvostu 65 cm, výška pleci 65 cm. Tělo kryto srstí krátkou, hustou, temně hnědou beze skvrn; břicho světlé, konec ocasu černý. Nad okem a pod ním malá bílá skvrna. Panenka oka okrouhlá. Žije v Sev. i Jižní Americe; jest krvelačný, ale plachý a bázlivý. Kůže slouží Indiánům za přikryvku. Sx.

info o ptácích

8. ledna 2007 v 13:27 | Kyara |  ptáci
třída kmene obratlovců (Vertebrata), vyznačují se třemi znaky ode všech živočichův ostatních: 1. opeření m, 2. pře tvořením předních okončin v křídla a 3. srüstáním kostí přednártních a zánartí v t. zv. běhák. Znaky tyto jsou spolecné nejen všem žíjícím druhům ptáků, ale vyskýtají se již u nejstarších ozubených ptáků doby křídové, ano i zkamenělého ptáka doby jurské ze Solenhofenu archaeopteryxe (v. t.), tak že nesnadno nalézti pozvolný vývoj ptáků z forem nižších. Jako ssavci jsou [Ptáci] teplokrevní, jako ssavci a plazi dýchají po celý život plícemi a kladou jako plazi vejce, z nichž vyvíjejí se mláďata. O vzniku, stavbě a zbarvení peří v. t. Pelichání nazývá se výroční výměna peří tak, jako plazi pravidelně kůži svlékají. Děje se rozmanitým způsobem; dravci vyměňují své peří jen ponenáhlu, tak že mívají mezi peřím novým až tříletá péra stará. Nejrychleji pelichají kachny a husy, tak že jim vypadají letky i péra rýdovací, a ony v ten čas pečlivě se skrývají v rákosí. U většiny ptáků pelichání počíná se po ukončeném hnízdění; jen vlaštovky a jiní ranní [Ptáci] stěhovaví ponechávají si výměnu až na zimní pobyt v teplejších končinách. Někteří pelichají ročně jednou, jiní dvakráte. Zobák ptačí (rostrum) povlečen jest blanou více méně zrohovatělou (rhamphoteca), která u kořene svrchní čelisti bývá ztluštěna, měkká, druhdy živě zbarvená (tak u holubů, papoušků, dravců), a zove se ozobí (cera). U mnohých vodních a brodivých ptáků ozobí pokrývá celý zobák vyjma špičku a jsouc proniknuto četnými nervy jest dobrým ůstrojem hmatu. U vrubozobých zobák ozbrojen jest na okrajích příčnými rohovitými lístečky, z nichž hořejší zapadají mezi lístky na dolní čelisti a slouží jako síto k zadržování pevnější potravy s vodou zachycené. Tvar zobáku i velikost jeho jest podle potravy ptáka velmi rozdílný. Kteří [Ptáci] v letu hmyz chytají, mají zobák široký krátký, po stranách tuhými štětinami opatřený; u kolibříků jest tenký, mnohdy zahnutý, ke vniknutí do květu památně přizpůsobený. Sluka zavrtává citlivý zoban do bahna, papoušek užívá ho jako louskáče na tvrdé plody, u pelikánů vytvoří se v čas rozmnožování rohovitý výběžek, jenž později opět opadává. U tukanů a zoborožce zobák jest ohromně naduřelý, uvnitř v prázdné buňky rozdělený. U mnohých druhů různí se zbarvení i tvar podle doby roční nebo pohlaví. Rohovitá pokrývka běháku a nohy skládá se ze šupin podobně utvořených jako u plazů. Nehty, drápy a ostruhy jsou podobně rohovité útvary pokožky; pštrosi a někteří supi mají po plochém nehtu, kury mají ostruhy na běháku; někteří chřástalové (Parra, Hydrophasianus) mají na ohbí křídla po ostrém hrotu. Kostra ptačí jeví řadu zvláštností, jež pro schopnost letu jsou důležity. Kosti jsou pneumatické, t. j. ztrácejí hned v prvním mládí morek, a dutiny tím vzniklé malými otvory blíže kloubů jsou spojeny s velikými vaky vzdušnými, jež možno pokládati za vychlípeniny plic. Jen kosti lebečné dostávají vzduch přímo nosem a rourou Eustachovou. Lebka ptačí jeví na části lbové sotva znatelné stopy švů a tvoří obšírnou dutinu čelní. S prvým obratlem jest spojena jediným kloubem (condylus). Před kostí čelní pohyblivě vsunutá kosť slzní tvoří přechod svrchnímu zobáku splynutím kostí obličejových vzniklému. Zpodní čelist vkloubena jest prostřednictvím kosti čtverečné (os quadratum) s kostí skráňovou a tyčinkovitou kostí jařmovou. Svrchní zobák tvořen jest hlavně kostí mezičelistní, čelisti jsou nepatrné. Kostěná přehrádka dutin očních bývá zhusta proražena. Jazylka ptáků složena jest z několika kostí tyčinkovitých, k nimž se připojují dva článkované růžky. Obratle jsou sedlovitě klenuté, vpředu vyduté, vzadu vypouklé. Počet obratlů šijových jest různý; u sov 14, u labutí 23. Obratle hrudní, jejichž počet také kolísá (u pelikána 6, kasuára 10), jsou pevně vespolek spojeny; křížových obratlů jest 9-20, ocasních 5-9; z těchto poslední má zvláštní tvar a slouží jakožto pygostyl k nasazení per ocasních. Žebra zvláštními výběžky (processus uncinati) tak jsou pevně navzájem spojena, že hrudník tvoří celek schopný velikého odporu. Veliká kosť prsní pokrývá nejen prsa, ale i značnou čásť břicha a nese u všech dobrých letounů kolmý hřeben (crista sterni), sloužicí k upevnění mocných svalů prsních. Pásmo lopatkové jest u ptáků zvláště přizpůsobeno za oporu křídel. Lopatka (scapula) jest dlouhá šavlovitá kosť přiléhající na svrchu žeber ke hrudníku. Kosti klíční buď srůstají ve vidlici (furcula), neb aspoň chrupavkou vpředu jsou spojeny. Druhý pár kostí klíčnich (coracoideum) vklouben jest do kosti prsní. Pánev ptačí liší se od ssavčí, že kosti stydké se nedotýkají, tak že dole zůstává otevřena. Kosť ramenná má silný hřeben k upevnění svalu prsního. Radius jest vždy silnější než u lna. Kostí záprstních jest jen dvé; palec má článek jediný, z ostatních prstů zbyly dva: jeden o dvou, druhý o jediném článku. Na zadních okončinách jest krátká a silná kosť stehenní v mase a peří skrytá; na delší kosti holenní přikládá se zakrnělá fibula dolů ve špičku vybíhající. Zánartí na dolejším kloubu srůstá s kostí holenní; na běhák splynulý z kostí přednártních (tarsometatarsus) připojují se obyčejně 4 prsty; noha utváří se různě; hallux jest u dravců prst nejsilnější, u mnohých ptáků však zakrňuje neb chybí úplně. U pštrosa chybí i druhý prst, Cholornis má 4. prst zakrnělý a pod.-Svalstvo bývá u letounů mocněji vyvinuto na prsou než na nohou. Památné jest zařízeni u ptáků, že v sedě mechanicky ohnou se jim prsty, jež ve spaní větev objímají. Děje se tak svalem z pánve vycházejícím, jenž spojen jest přes koleno pomocí silné šlachy s prsty. Zuby měli jen vyhynulí [Ptáci] Odontornithes a Archaeopteryx; u zárodků rodů Melopsittacus, Aptenodytes a j. nalézají se v čelistech zárodky zubů. Jazyk má velmi různý tvar: u dravců jest krátký, tlustý a rohovitý, u datlů zašpičatělý, po stranách háčky opatřený, u medossavek špička končí se štětickovitě. Vnitřní stěna jícnu jest podél opatřena záhyby a velmi rozšířitelná. U mnohých rozšiřuje se ve vole (ingluvies), kdež potrava se rozmělnuje. U hoIubů, kormoránů a pelikánů [Ptáci] připravují ve voli potravu mláďatům. Žaludek u většiny ptáků má dvě oddělení: ž. žláznatý a za tím svalnatý; u některých, jako volavek, čápů a některých vodních, jest ještě třetí žaludek: mezi svalnatým a vrátníkem nalézá se tu totiž tenkoblaná vydutina. Kde tenké střevo vbíhá do tlustého, jsou dvě dlouhá slepá střívka, u bejložravců silněji vyvinutá než u hmyzo- a masožravých. Tlusté střevo vybíhá společně s vejco- a močovody do kloaky, kamž vbíhá i památná žláznatá vychlípenina bursa Fabricii zvaná. Játra jsou vždy veliká, měchýřek žlučový chybí papouškům, holubům, kolibříkům. U bejložravých ptáků, jako holubů, jest střevo 14krát delší trupu, u rorýsů jen 3krát. Ústroje dýchací počínají se za jazykem mezi oběma růžky jazylky svrchním chřtánem (larynx), do něhož vzduch vniká podélnou štěrbinou (rima glottidis), jež není kryta záklopkou a nemá též nic společného s tvořením tónů. Průdušnice jest u mnohých ptáků delší krku a tvoří záhyby. Tam, kde trachea se dělí na bronchie, nalézá se vlastní ústroj hlasný, chřtán dolní, syrinx. Zde bývá mnohdy měchýřovitý nádor, t. zv. bubínek, jenž zvuk sesiluje. Od dolního kraje trachey napiata jest blána (vnitřní bubínek), která se rozpíná od vynikající lištny kostěné až ke kroužkům průdušek a mnohdy jest podepřena ještě dvěma svazy hlasnými. Svazy tyto napínají se několika páry svalů, které u ptáků zpěvavých jsou nejsložitější. Počet jejich podle řádů jest 1-7. Bez svalů zpěvných jsou pštrosi (vyjma Rhea), většina Steganopod, čápovití, Cathartidae a některé kury; jeden pár tracheobranchiálních svalů má většina ptáků, vyjma zpěvavé, u nichž jest 5-7 párů. Branice jest neúplná. Plíce jsou párovité, na hřbetní straně mezi žebry vrostlé. Pomocí sekundárních bronchií, které jsou spojeny s vaky vzdušnými a tyto opět s dutými kostmi, celé tělo ptačí může naplněno býti vzduchem a zvětšením objemu snížiti si váhu poměrnou. Soustava vzdušných kanálků slouží též výborně k udržení teploty a usnadňuje dýchání při rychlém letu ve vrstvách se vzduchem zředěným. Krev ptačí skládá se z červených krvinek, bílých tělísek lymfových a žlutavého plasmatu krevního. Srdce jest poměrně větší než u jiných obratlovců a tepe 120krát za minutu; skládá se jako u ssavců ze dvou oddělených komor a dvou předsíní; ledviny jsou v poměru k tělu neobyčejně veliké a táhnou se od zadního konce plic až k zadní stěně pánve.-Z vaječníků jest obyčejně vyvinut jen levý, pravý zakrňuje. Jest tvaru hroznovitého a leží před ledvinami bezprostředně za dolním koncem jater. Vejcovod otvírá se nahoře nálevkovitě, další čásť jest tlustostěná, zužuje se v isthmus a vbíhá do obšírné dělohy (uterus), jejíž stěny vylučují vápenitou tekutinu, sloužící k vytvoření skořápky vejce. Z dělohy vnikne vejce do pochvy (vagina) vybíhající do kloaky. U samcích ptáků varlata (testes) v podobě běložlutých žlaz červovité podoby leží na předním konci ledvin; pravé bývá větší nežli levé. Chámovody (vasa deferentia) vedou podél břišní strany ledvin do urodaeum kloaky. Jen u několika druhů ptáků samčích jest vyvinut zvláštní ústroj oplozovací (Rhea, Anseres a j.). Mozek ptáků liší se od ssavčího tím, že cerebellum jest napříč vráskované a hemisféry nejeví žádných závitů. Oko má rohovku silně klenutou; vpředu nalézá se kruh oční složený z 10-15 destiček kostěných; vně kryto jest mimo víčky blanou mrkavou (mžurkou). Duhovka velmi svalnatá a pohyblivá má nejrůznější barvy u jednotlivých druhů. Přední čásť chorioidey (cevnatky) objímá jakožto corpus ciliare okraj čočky; ciliární dvojitý sval může měniti vyklenutí čočky na menší větší vzdálenost. Zvláštní útvar oka ptačího jest hřebínek (pecten), u některých plazů se vyskytující, sloužící výzivě hmoty sklovité; jest to lamella cevnatky šikmo sklivcem prostupující, černá a řasnatá. Čočka jest dvojvypouklá, průhledná a bezbarvá; sítnice (retina) rozprostírá se jakožto pokračování nervu zrakového v podobě tenké blánky přes cevnatku. 8 svalů-pohybuje bulvou oční.-Ústroj sluchový jest bez vnějšího boltce; naznačen jest kožnatou opeřenou chlopní u sov; nepokryt peřím jest sluchovod jen u supův a pštrosů. U tetřeva hlušce při tokání uzavře se tento naběhlým záhybem sluchovodu, tak že v tu chvíli neslyší.-Ústroj čichu jest u všech ptáků výborně vyvinut; chřípě u kivi jsou na konci zobáku, u ostatních více méně u kořene jeho.-[Ptáci] rozmnožují se vejci, jež obyčejně teplem těla ptáka hnizdícího se vyvíjejí. Studium tvaru, struktury a zbarvení vajec tvoří zvláštní odvětví vědecké zoologii, která systematice ptáků prokázala mnohé služby. Též počet vajec liší se podle rodů; kdežto alky, tučňáci a j. mají po jednom, kladou holubi, kolibříci a j. po dvou, kury, kachny a pštrosi víc nežli tucet. Podobně mění se doba líhnutí od 10 do 50 dní; doba závisí na velikosti ptáků, vývoji hnízdoušů i na teplotě okolí. Celkem potřebují větší [Ptáci], [Ptáci] krmiví a obyvatelé studeného pásma delší doby, nežli [Ptáci] menší, nekrmiví a tropičtí. Vylíhlá mláďata jsou buď slabá holá, jež staří krmí ([Ptáci] krmiví), nebo mají tělo porostlé prachem a hned běhají, tak že je staří jen vodí a v nebezpečí chrání ([Ptáci] nekrmiví). Většina ptáků žije v monogamii, t. j. po párech; jen u kurovitých a běžců má samec několik samic kol sebe. Samci bývají živěji zbarveni než samice a mívají v čase páření roucho svatební s bohatými ozdobami. Až na malé výjimky [Ptáci] stavějí více méně umělá hnízda (v. t.), jen některé druhy kladou vejce prostě na zem. Let jakožto pohyb vzduchem umožňuje se ptákům podobou a stavbou letadel, jež působí jako plochy nakloněné a točené. Křídlo působí jako jednoramená páka a tvoří si vír vzduchu, na němž pluje. Let jest výslednicí tří sil: 1. pružnosti a síly svalů, které pohybují křídlem, jehož tvar a poloha podle vůle zvířete může se měniti; 2. váhy těla, která počne ihned působiti, jakmile letoun se země se zdvihne a pak pohání tělo nejen dolů, ale i ku předu; 3. zpátečným nárazem vzduchu, který vzniká rychlým pohybem křídla. Chce-li pták se zvednouti, rozběhne se a vyskočí náhle, pozvedaje při tom křídla. Je-li nad zemí, sníží křídla velikou silou a tím zdvihne se do výše. Tělo padá pak obloukem dolů a ku předu, křídla odporem vzduchu a pružnosti svalů se zdvihnou; sklopením křídel opakuje se zvedání těla a křídel a pod. (kmitů udělá za sekundu křídly: vrabec 13, kachna divoká 9, holub 8, sova 5, sokol 3 atd.). Ptáků jest druhů známo na 14.000; z těch žije v Evropě as 546, v Čechách 291 druh. Většina druhů nezůstává po celý rok na místě, kde hnízdí. Ve studených pásmech zima, v tropech sucho nutí ptáky ke stěhování. Kteří [Ptáci] setrvají po celý rok v témž okršku, nazývají se stálými. Většina podniká za potravou daleké cesty; ty, kteří u nás se hnízdí, v zimě však dále na jih odcházejí, nazýváme tažnými; ty, kteří u nás nehnízdí, nýbrž jen jako hosté se objevují buď pravidelně v tahu ze severu, z východu, Haliče a Uher, neb i z jihu, nazýváme přelétavými. V tahu [Ptáci] zachovávají jisté cesty, kterých drží se již od nepamětných dob; vedou obyčejně podél řek, údolí nebo pobřeží. Kde vedou cesty přes moře, mají snad původ ještě ve starším geologickém rozdělení souše a moře (na př. přes Sicilii do Afriky). Že [Ptáci] zachovávají směr od předků zděděný, od něhož se neuchylují, ani kdyby mohli kratčeji a pohodlněji přes úžiny k cíli se dostati, dokazují stěhovaví [Ptáci] z Evropy a Ameriky, kteří v Grónsku tráví léto. Evropští cestovatelé (jako sokol stěhovavý) táhnou přes Island a Vel. Britannii podélzápadníhobřehuEvropy. Američtí cestovatelé ubírají se přes Labrador a podél východního pobřeží Ameriky, zachovávajíce starodávnou cestu. Člověk vyhubil, změniv svou kulturou jistý okršlek, lovem, zavedením koček, krys, koz, králíků, vepřů a pod. některé druhy buď úplně nebo tak, že jsou na vymření. Zvlášť na ostrovech jsou [Ptáci] v nebezpečí. Tak vymřel na Mauritiu blboun (v. t.), na Bourbonu a Rodriguezu holubovitý samotářPezophaps solitarius (v XVII. stol.). Týž osud stihl mnohé papoušky, lítání neschopného chřástala Aphanapteryx braeckei, na ostrově Filipově blíž Nového Zealandu nestora (Nestor productus). Památní jsou obrovští předkové nynějších běžců, člověkem vvhubení. Největší z nich Dinornis převyšoval o polovici pštrosa. U novozealandských domorodců Maorů udržely se podnes pověsti o [Ptáci]-cích velikánech Moa. Podle zachovalých koster měli [Ptáci] ti zakrnělá křídla, nemotorné nohy o třech prstech. V Sev. Americe vyhubeny byly kachna labradorská, kormorán Phalacrocorax perspicillatus, na dalekém severu alka veliká. Žádná třída obratlovců není tak chuda zkamenělými zbytky jako [Ptáci] R. 1861 objeven v lithografické břidle z doby jurské archaeopteryx. Chudé zbytky ze středního a svrchního útvaru křídového ukazují na ptáky, jejichž postavení v soustavě nemohlo býti dosud zjištěno. Bohatší materiál poskytuje tertiér. Úplné kostry ze sádrovce svrchního eocénu u Paříže jeví již tvary nynějším podobné. Palaeocircus jest příbuzný dravcům, Agnopterus plameňákům, Cryptornis krkavcům, Gypsornis jeřábům, Palaegithalus pěvcům a pod. V miocenních vápencích sladkovodních v Limagne (Francie) více nežli polovice náleží rodům recentním, ovšem že jen vodní a brodiví [Ptáci] při povodních mohli se zachovati zkameněním. Zeměpisné rozšíření ptactva ukazuje, že při vší pohyblivosti ptáků jest kosmopolitů málo: jiné druhy jeví krajiny polární, rozmanitosti přibývá k rovníku, jiné druhy jsou v Americe, jiné v Evropě. Souhrn všech stálých, stěhovavých a přelétavých ptáků jistého okršku země nazývá se jeho ornis či avifauna. Celkem lze s ornithologického stanoviska rozeznávati šest pásem zoogeografických: 1. Pásmo arktické, od pólu až po hranici vzrůstu rostlin, má jen něco dravců a pěvců, z kur jen tetřevovití jsou zastoupeni, za to [Ptáci] vodní mají tu řadu zvláštností, které svými potáplicemi, racky a kachnami sněžnými jsou pro pásmo zvlášť význačnými. 2. Západní pásmo zahrnuje celou Ameriku až po hranici vzrůstu stromů a k ní náležející ostrovy. Supi jsou zde rozmanitější nežli ve St. světě, papouškové zastoupeni dvěma čeleďmi; v lesích jsou tangary, krocani, kolibříci a j. význační; chybějí zde pávi a bažanti, dropi a koroptve, žluva, dudek, špaček a jiné typy evropské. 3. Východní pásmo obsahuje Starý svět bez Australie, Polynésie, Madagaskaru. Dělí se opět ve tři menši pásma: a) východní mírné, v němž zastoupeny jsou tvary arktického pásma i ty, které v tropech jsou co do druhů ještě bohatší. Dvě čeledi jsou význačné: konipasův a kavčat podhorních. b) V pásmu aethiopském význační jsou papoušek šedý, hadilov, buphaga, v tropech snovači a j. c) Pásmo malajské rozprostírající se po jižní Asii, Borneu, Jávě, Filipinách jest vlastí bažantů, pávů, eurylaemid, phyllornid. 4.Jižní pásmo zahrnuje Australii, Polynésii, Papuasii, Nový Zealand a Molukky. Ptactvo tohoto pásma jest zvláštní, uvádíme jen kasuáry, emu, megapodia, v Australii lyrochvosta, papouška sůvího, rajky, černé labuti, holuby velikosti bažantův atd., abychom již poznali, že ornis zde jest nejzajímavější. 5. Pásmo madagasské zahrnuje mimo Madagaskar Maskarény, Seychelly, Komory. Mnohé zvláštnosti zde žijí; v lesích papouškové vasa, kurol a zvláštní chřástalové obmezeni jsou na Madagaskar. 6. Poslední, antarktické, pásmo obsahuje nejmenší okršlek, ostrovy kol jižního pólupoložené, Jižní Georgii, ostrovy Kerguelenovy, Prince Eduarda, Macdonaldovy a Crozetské. Ornis jest tu stejnotvárná. V nehostinných končinách těchto žijí Chionidy, jež přepadají mladé tučňáky a vybírají vejce ptáků mořských, jakož i zvláštní buřňáci holubí. Druhy nyní známé, na 14.000, rozdělují se na 100 čeledí a skoro 700 rodů.